Proč je osobní styl tak důležitý?

Život není konstantně dobrý či zlý, nejsme pořád nahoře stejně jako nejsme pořád dole, a právě když to s námi hází ze strany na stranu je oděv tím kdo nám může dát podporu kterou potřebujeme. Je to až s podivem jak ho podceňujeme právě ve dnech kdy nejsme stoprocentní, procházíme náročným obdobím nebo nás jen čeká těžší den. Zkouška ve škole, pracovní meeting či pohovor anebo první rande.

V tomhle konkrétním případě jsou na tom až na par výjimek muži lépe, řeší maximálně důležitost akce než rychlý nákup šatů. Za to my ženy tyto formální i neformální akce dokážeme dohnat do extrémům. Za sebe přiznávám že já těchto amoku měla nespočet. Poprvé když mi bylo kolem 13 let. a strašně se mi líbil kluk z vedlejší školy. Byl tak trochu narcis a chtěla ho každá. Myslím, že jsem se mu nijak extra nelíbila ale jeho egu zkrátka tenhle zájem lichotil. Z jeho pozvání jsem byla hotova asi tak dva dny než nastoupil klasický stres a s tím typická smršť otázek, jak budu vypadat a co si vezmu na sebe. Naštěstí mě z mého zoufalství vytáhla v dobré vůli kamarádka, s tím že na mě aplikovala všechny ty rádoby rady z časopisů pro teenagery. Byla jsem vlastně ráda, protože jsem o raděni nic moc nevěděla. Dokonce mi pomohla vybrat finální outfit který se skládal přátelé, seďte, z klasické džínové minisukně, s fake kopii pásku DG, červené tričko s třpytivým nápisem Kenvelo završeno černou šusťákovou bundičkou na způsob dnešního bomber. Boty byly černé, do půlky lýtek na středním podpatku, s elegantní špičkou, bílými pruhy nad kotníkem a mini červeným nápisem style, asi bych to nenazývala kozačkami jako spíše omylem. Každopádně ve finále jsem do přípravy na schůzku vložila víc, než za co stála. Ten kluk byl možná fešák ale nebyl to můj typ, neměli jsme si co říct a necítila jsem se příjemně, pořád jsem se vrtěla ke všemu jsem byl vystrojená jako hastroš a víc, než pusu si přála jít domu, obléct si své oblíbené džíny, tenisky a obyčejný tričko. Snad poprvé jsem si uvědomila že pod tou slátaninou toho, jak bych měla vypadat pro svůj idol jsem akorát pohřbila svou vlastní identitu která mě dělá mnou a důvod proč bych měla opačné pohlaví zaujmout. Věřím, že v tohle mi dá za pravdu mnoho z Vás, když oficiálně přiznám že to chtělo ještě pár přešlapu a let, než jsem pochopila že oděv musí být nás nejlepší přítel ať na rande v běžném životě či v práci. Jistě stále bychom měli respektovat určitý dresscode a ctít pravidla akce na kterou se chystáme, na druhou stranu to, v čem se necítíme komfortně nikdy nebude to v čem budeme vypadat skvěle a cítit se sebejistě, stejně jako když se budeme oblékat pro spokojenosti druhých a spokojenost vlastní. Jsme a jsme to my, a to je samo o sobě fascinující proces. Na světe není nikdo stejný jako Vy, možná pokud máte jednovaječné dvojče nebo šílenstvím posedlého maniaka, duši, to jací jsme to v čem nám je a není dobře, co nám sluší co s námi hraje a rezonuje, tu podstatu nás samých nikdy nikdo nezkopíruje a neunosí tak skvěle jak to dokážeme právě my.

Esencí osobitého stylu totiž není látka, trend, značka nebo střih, esencí toho že vypadáme, a hlavně cítíme se dobře je naše vnitřní rozpoložení. Proto volme v těžkých a důležitých dnech takový outfit který nám nabízí oporu nežli skrýš. Podtrhujte oblečením to, kým jste a když Vám to např. pracovní prostředí nedovoluje projevit naplno, nechejte si alespoň drobný detail Vaší identity, náramek, vzor košile, oblíbenou kabelku či kabát a užívejte si ten proces hledaní, objevování a budování vlastní značky. Přetvářka a snaha být někým druhým má totiž stejnou životnost jako ten můj fake pásek, nevydržel ani rok, a navíc to každý poznal.  

MC.